První den v práci

Kolikrát se vám za život stane, že máte novou práci a dokonce do ní nastoupíte a prožíváte svůj první den. Mockrát ne, teda, leda že by problémem střídání zaměstnání nebylo prostředí, či kolektiv, ale všeobecně ono povolání, a nejsme schopni si to upřímně přiznat. Nicméně čas od času se to stává, a dokonce - myslím si, že v zájmu dobrého duševního zdraví - aneb jak psychicky nevyhořet, je to dokonce velmi užitečné.

Vzpomínám na své první dny, které jsem párkrát už zažila. Všechny měly jedno společné - vůbec jsem to nepobírala a říkala si proboha, co tu dělám? Druhý den, s hlavou jak pátrací balon, jsem vždy opět přišla. Přispělo tomu také to, že na mě čekal kolega, který se mě ujal už první den a já měla pocit, že alespoň něco, či někdo zůstává stejný.

Pro každého nováčka musejí být první dny odstřelující. Seznamuje se s oddělením, s režimem, a pokud nemá ani příliš praxe z dřívějška, tak v podstatě i s mnoha postupy práce, elektronikou, a nedej bože s dokumentací, nebo počítačovými programy. Pokud nastoupí do velké nemocnice, tak aby si někam došel nafasovat pracovní obuv, nebo došel vyřídit administrativu, často mu znalost barev (zelený výtah, modrá budova, žluté patro...) poslouží jako velmi hrubá a v tu chvíli možná jediná navigační schopnost, protože tak či tak už toho člověk nic moc víc nezvládne vnímat.

To by bylo k úvodu, co se prvních dní týká. Pak je tu ale ten zaškolovací několikaměsíční teror. Zkouška ohněm. Mordor. Ale s tím se musí počítat. Ví to nováček, a vědí to i nadřízení, a přesto bývá dvouměsíční lhůta často fiaskem. A pokud není, tak je rozhodující příští rok, a to proto, že se nový zaměstnanec stále snaží uchopit novou situaci, která je doslova nová i po roce.

Je tu několik faktorů, které častou migraci zdravotníků ovlivňují. Některé se ovlivnit nedají, a jiné ano. Začnu tedy tím, co se ovlivnit nedá:

1) náročnost práce, nízká finanční odměna

Tohle se dá těžko ovlivnit, nebo v podstatě nedá. Plat zdravotníků je tabulkový, tzn. že hodnotu vaší práce určuje délka vaší praxe. Dále pak záleží, zda se jedná o práci na směny, zda se proplácí přesčasy, a pod jakým zdravotnickým zařízením jsme zaměstnáni. Každý je jinak štědrý. Další věc je, že každé oddělení má jiný pracovní režim, jiné standardy, a víceméně jinou náplň práce, přičemž může dojít k tomu, že někde je neobvykle více práce, která je méně ohodnocena, než jinde.

2) kolektiv

Přátele si nevybíráme. Nebo vybíráme? Ano, vybíráme. Kolegové jsou však především kolegové, ale i přes to my lidé máme tendenci navazovat hlubší vztahy a zejména s těmi, s nimiž trávíme pomalu více času, než s vlastní rodinou. Jenže navázat přátelství v kolektivu 20 žen je v podstatě nemožné, nebo maximálně vzácné. Největší zkouška ohněm bývá právě onen vstup do kolektivu. Některé ženy jsou jak strážkyně kmene a jen tak někoho dovnitř kruhu nepustí. To, jestli nováček projde tzv. "kolektivní" zkouškou, snad v 99% rozhoduje o tom, zda v tomto zaměstnání zůstane. Možná přeháním. Pocit, že někam patříme, že nás někdo respektuje, může být pro někoho důležitý, aby mohl svou práci vykonávat jak nejlépe umí. Pro mnoho lidí - zaměstnanců je "dobrý kolektiv" základem pro pracovní prostředí. Pro některé dokonce natolik důležitý, že i když jeví známky totálního vyhoření, tak kvůli "partě" z práce neodejdou.

Co se ovlivnit dá:

1) školitel 

Je v podstatě tím nejdůležitějším prvkem pro nováčka vůbec. Velkou, nebo dokonce obrovskou chybou je to, že nováček nastoupí do zaměstnání, a každý den se mu věnuje, nebo spíš nevěnuje někdo jiný. Každý mu vysvětluje svůj zažitý systém a postup, svoje zkratky, svoje zvyklosti. Zažila jsem na vlastní kůži právě tuhle situaci, a nebylo to nic příjemného. Jeden den mě zaškolovala jedna sestra, druhý den jsem to tak udělala a dostala jsem vynadáno od jiné sestry, která mě ten den školila. Třešnička ale byla, když jsem dostala vynadáno od třetí sestry, protože ta tu samou věc dělala ještě úplně jinak. Nakonec jsem naprosto zmatená nevěděla už vůbec nic. A bohužel ani po měsíci jsem neznala správný postup. Připadala jsem si jako neschopnej blbec, který na co šáhne, to je špatně. Přemýšlela jsem, že buď na to nemám, nebo si mě ty holky vážně solidně dávaj. Nakonec jsem to po dvou měsících vzdala. Nic jsem se nenaučila, byla jsem ventilem pro vyhořelé a vzteklé sestry, na kterých bylo téměř hmatatelně vidět, jak strašně je obtěžuji, že se se mnou musejí zabývat. Cítila jsem, že i kdybych byla sebelepší, tak nezapadnu. Když jsem odevzdávala klíče vrchní sestře, smutně mi oznámila, že jí to mrzí, a tím spíše, že už jsem sedmou sestrou, která letos ukončila pracovní poměr v nástupní lhůtě. Tahle zkušenost mě za mlada tak nešťastně zakomplexovala, že jsem se pak dlouho bála nastoupit do jakéhokoli nemocničního systému, a raději jsem podpořila ambulantní systém. 

Abych ale nekřivdila a neodrazovala od nástupu do nové práce, musím vytasit tu další - o 100% lepší a naprosto ukázkovou zkušenost. Po té, co jsem sebrala vší odvahu a šla do nového prostředí nemocničního oddělení, byla jsem připravená na cokoliv. První den jsem nastoupila se semknutými rty a zaťatými pěstmi, jako bych šla do ringu. Oči mi kmitaly po oddělení sem a tam a analyzovali každou procházející osobu jako možné nebezpečí. Najednou se vynořila osoba menšího vzrůstu a silným ale přátelským hlasem ke mě promluvil jakýsi muž. Byl to můj nový kolega a oznámil mi, že bude mým školitelem v následujících minimálně dvou měsících a třeba i déle, pokud to bude potřeba. Hned od prvního dne se mi věnoval na 100% a postupně mě provázel po celém oddělení, ale i nemocnici, ukázal mi všechny postupy, vysvětloval důvody proč se konkrétní práce dělá tak či onak a vše mělo hlavu i patu. Zpočátku mě k práci nepustil, vše mi názorně ukazoval, vysvětloval a jediné, co jsem mohla, bylo jen sledovat, poslouchat a ptát se. Za celé dva měsíce se ode mě ani nehnul a neustále mě uklidňoval, že ani po dvou letech nebudu vědět všechno a ať se klidně ptám. Tahle představa mě velmi uklidnila, protože vědomí, že mám dost času, mě podpořilo v tom, aby celý proces trval co nejkratší dobu a já byla co nejdříve plnohodnotnou samostatně pracující sestrou. Nechtěla jsem být telátko i po dvou letech. Snažila jsem se, a to i přes to, že kolektiv mě ještě příliš nepřijal, protože místo sledování sympatií a drbů, jsem měla plnou hlavu nových dovedností a znalostí. V podstatě mi stačila jen jedna jediná osoba, která při mě stála a první dva měsíce mě provázela. Osoba, za kterou mohu s čímkoliv přijít a nějakým způsobem mě už zná. V tomhle cítím obrovské díky dodnes, a to i mé staniční a vrchní sestře, kdy se všichni ukázali s nevídanou trpělivostí a ochotou o mé zařazení do pracovní činnosti. S kolektivem to trvalo trochu déle, i po dvou letech jsem měla pocit, že nezapadám, protože já nejsem ten typ, který sdílí domněnky a dramata mezi kolegy bez kolegů. Na druhou stranu možná právě tahle schopnost, že o druhých nemluvím, mě dokázala do kolektivu zařadit, i když jsem občas fakt divnej člověk. Dnes to vidím tak, že já budu pravděpodobně ta oběť se syndromem vyhoření, která práci nezmění, protože má ten skvělý kolektiv. A zůstanu tam nejspíš až do svých 70 let, nebo kdy to mám jít do důchodu. Panebože. Beru zpět. Nevěřím, že se při svém povolání dožiju důchodu. A teď zpět k tématu. Ráda bych dala veliký apel na to, že kvalitních zdravotních sester není málo, avšak jak si je získat a udržet, závisí především na systému, jak je do svého pracovního prostředí zařadit. Mnoho závisí na našich nadřízených a mnoho na kolektivu. Kdo se v práci cítí dobře, ten tu práci dělá rád a je to pak znát na chodu celého oddělení. 

Takže JEDEN OCHOTNÝ PRŮVODCE - ŠKOLITEL je základ pro menší migraci sester a jejich udržení na stejném pracovišti. Kéž by většina zdravotnických zařízení na každém svém oddělení alespoň jednoho měla, investovala do jeho školení být školitelem a též ho za to férově ohodnotila.