Když sestra ztratí úsměv z tváře     ...aneb o syndromu vyhoření....

Nejsem žádný psychologický odborník a ani se nebudu pokoušet o nějakou laickou definici Syndromu vyhoření. Tak či tak, každému je aspoň trochu známo, co tento termín znamená. Ono to slovní označení samo o sobě už něco vypovídá. My sestry o tom často vtipkujeme. Když máme náročný den v práci, nebo jsme 12 hodin v kontaktu s náročným pacientem, často pak suchým humorem povzdychneme : "Ty bláho, já už nemůžu, tohle je o vyhoření!" "Těším se, až mě tu nikdo dva dny neuvidí." "Doufám, že se pacienti vymění." "Potřebovala bych dovolenou do konce života." A podobné hlášky. Samozřejmě se vždy do té práce vrátíme a ochotně se podílíme na náročné pracovní činnosti, třeba i s těmi samými náročnými pacienty. 

Práce ve zdravotnictví, ať už jde o lékaře, sestry, ošetřovatele, nebo sanitáře, je jedním z nejrizikovějších oborů pro získání dalšího titulu "Burnout." Ten se dostavuje tím ochotněji, čím jsme starší a náš zasloužilý důchod se neustále vzdaluje. Představa, že na svém pracovišti si jednou ve svých 70 letech půjdeme ze směny rovnou na jedno lůžko lehnout, je opravdu skvělým benefitem. Ačkoliv zdravotní sestry ležící v roli pacienta na lůžku jsou jedněmi z nejhorších pacientů. No, nechci křivdit, v podstatě jsou to dva tábory, první tábor náramně spolupracuje, zbytečně nezvoní s každou malicherností, snaží se být samostatný a chápe všechny postupy. Druhý tábor si tajně schovává léky na spaní a na uklidnění ve svém šuplíku, neustále se ptá, co mu dáváme za léky, že ty nepotřebuje, sám si určuje který lék má dostat a v jaké míře, a nejraději by si léky ordinoval, připravil a naředil sám. Když by to zvládl, tak by si i sám píchl kanylu a zapojil infuzi. Neustále chce hovořit s lékařem. Dobrá, přeháním to, nemusí to být zrovna zdravotní sestry - popravdě takových je mezi sestrami opravdu málo, spíš to jsou extrémní vyjímky. Takové aktivisty objevujeme mnohem častěji mezi jinými pacienty z jiných oborů. Spolupráce s takovým člověkem, jenž má označení "náročný" a "negativista", nám bere vítr z plachet a popravdě si s tím nedokážeme moc poradit. My sestry lidi nevychováváme, ale kolikrát tu tendenci těsně před vyhořením máme. Je to taková ta naděje, že když jednomu vysvětlíme, jak se věci při hospitalizaci mají, pochopí to všichni. Jenže další týden přijde další pacient, jenž zřejmě nikdy v nemocnici neležel a vše začíná nanovo. Je pravda, že zpočátku je celkem srandovní, jak si pán, nebo paní určuje léčbu, odmítá vyšetření, protože se mu zdá zbytečné, nesouhlasí s postupem, nesouhlasí s ničím, co se nedočetl na netu, nebo nedejbože četl informovaný souhlas s čímkoliv, a doufá, že bude uzdraven pouhým ležením v nemocnici s plnou péčí na zazvonění - od teplého čaje ve 2 v noci, až po výběr stravování. Nemocnice však nejsou lázně. Když teď vynechám epos o edukaci pacienta a jeho právech a nemocničním řádu, který by měl celou situaci zmírnit, tak legrace přestává, a to i ta o syndromu vyhoření, protože nespolupráce, neochota, odmítavost a negativismus je absolutní blokáda jakékoliv snahy pacientovi vyjít vstřít. Všechno je prostě špatně. A nejhůře se člověk cítí právě tehdy, když je jeho práce marná, nenaplněná, dehonestovaná, zbytečná. Z pár takových pacientů ještě nevyhoříme. Ale naštěstí je tu ještě jiná kategorie lidí, která tomu podává ruku. 

Nad chytrými negativisty člověk ještě mávne rukou a jakštakš to pochopí, ale když máme pacienta, jehož mentální stav nemůžeme nikterak soudit ani ovlivnit, poněvadž za to prostě nemůže, tak teprv přichází ten vtíravý stres z kterého nemůžeme nikoho obviňovat. To jsou zmatení pacienti. Většinou jsou to ve svém prostředí zlatí dědečkové a babičky, bohužel se senilní demencí, kteří jsou odkázáni na naší pomoc. Přes den to jakštakš jde, pokud je pravidelný rytmus, stejné prostředí. Jakmile se ale setmí, jejich chemický koktejl v hlavě namíchá neuvěřitelný zážitek po celou noc. Zmatenost, desorientace, hlasité vykřikování, nadávání, volání policie, balení si věcí, rozhazování věcí po pokoji, snaha odejít... a to vše á 5 minut. Po celou noc. Tu běžel velký pes, tady jsem měl nůžky, vy jste mi ukradla naslouchátko, oslovování cizím jménem, rozkazování, tykání a mnoho dalšího musí sestra na takové noční službě prostě doslova přežít. Ačkoliv existují nějaká doporučení, jak s pacienty s touto diagnózou komunikovat, ne vždy to funguje. Určitě to pacientovi nenavodí spánek, ale může nás to vyvarovat agresivnímu chovaní. Samozřejmě ze strany pacienta. Pacient, který je zmatený, je ve svém světě, má halucinace, vidí vše jinak, než jak je. První klasická metoda je zpřítomnit ho - pane, jste v nemocnici a léčíte se tu. Většinou na to reagují - "jo aha, ajo vlastně". Pacient se nadechne, zavře oči a chvíli je klidný. Asi 5 minut. To ale nefunguje na všechny. Druhá metoda je hrát s nimi hru: pokud na nás volá "Haničko, zavolej o dvě patra níž, leží tam Jarmila, a támhle musím vyžehlit prádlo..." odsouhlasíme a pacienta uklidníme, že prádlo vyžehlíme my. Ten se uklidní, přikryje se dekou, zavře oči, a mezi tím vymyslí nějaký nový úkol. Ale aspoň vše probíhá v klidu, žejo. Nicméně sestra si opravdu nemůže vzít židli a celou směnu prosedět u lůžka, z kterého pacient neustále odchází někam pryč, trhá si kanyly, močové cávky a další. Takže souhrnně, směna, během které máme takto "náročného" pacienta, doslova stojí za prd. Můžeme mít sto metodyk, ale psychické zátěži se nevyhneme. Pro mě jsou takové noci (ale i dny) nejvíc ze všech náročné. Raději budu běhat od rána do večera bez obědové pauzy, než mít službu jako ostraha pacientů. O to více obdivuji pečovatele a sestry v domovech pro seniory, nebo LDN, poněvadž tam je míra psychické zátěže opravdu vysoká. A v neposlední řadě je řeč o hospicích, natož dětské onkologii, kteří mají první místo rizika Burnout a obrovské VAU za to, že tam reálně dokáží pracovat déle než pár měsíců. 

Tohle jsou psychické záteže přímo při práci s lidmi, jsou tu však další faktory, které nás mohou titulovat Burnout syndromem. Což o to, pacient se uzdraví a jde domů, co nám však zůstává je časový pres a velká odpovědnost za plnění úkolů a ordinací. Únava a směnný režim. Může to být i špatný kolektiv, nebo po nás špape nadřízená. Může to být stereotyp. Každodenní fyzická zátěž. Nebo také nemožnost se dál vzdělávat z různých důvodů - např. čas, finance, rodina... Také to mohou být naše vlastní zdravotní komplikace, např. chronická bolest zad, chronická únava, atd. Při kombinaci všech faktorů, nemůžeme nikomu vyčítat, že se na pacienty přestal usmívat, nebo že ztratil zájem o prvotřídní vykonávání svého povolání. 

Co ale s tím? Moje noční můra je to, že přijde období, ve kterém mohu sama sebe označit za vyhořelou. Vážně, tohle mě děsí víc, než že zapomenu podat lék, nebo že na tom oddělení skončím jako pacient. Osobně mám takový zvláští vnitřní radar, který mi vždy začne alarmovat, že s mou prací něco není v pořádku. Vidím to na sobě, že se do práce už netěším. Vidím, že nejsem tak komunikativní s pacienty. Vidím, že nejsem tak důsledná. Zažívám vnitřní prázdnotu a nenaplněnost. Necítím žádný vděk, ani podporu, že věci dělám správně. Není tu prostě žádná zpětná vazba. A kdo může dělat jakoukoliv činnost, když z ní sám nic nemá, když nevidí žádný postup, žádný efekt, nevidí už ani smysl té činnosti? Tohle se nestává jen manažerům a šéfům, stává se to zkrátka všem. Kdo by celé jaro sázel semínka, když ví, že mu nevyroste ani jedna květinka? Když mi začne blikat alarm, cítím, že je čas se posunout dál a sama. Prostě změnit půdu pod nohama. Zkrátka ke svému pocitu štěstí z práce potřebuji, aby něco rostlo, ať už ve mně, nebo v mém okolí. A tak po dlouhém sebepřesvědčování se chopím první, či druhé výzvy, z které cítím posun, nasbírám odvahu a jdu o dům dál. Nebo zůstanu a začnu se vzdělávat. Nebo si prostě vymyslím něco, co mi pomůže mou současnou práci zpestřit. Nedávno jsem hovořila s kolegyněmi právě o syndromu vyhoření a jeho prevenci tím, že by měl člověk své pracovní prostředí čas od času změnit. Jenže, když se dostanete do kolektivu, který je vyjímečný, laskavý a pevný, tak se vám nikam moc nechce a jste lapeni do pasti. Ono totiž ztratit takový kolektiv, je jako ztratit většinu svých přátel, kort těch, se kterými pracujete třeba více než 10 let a dobře se znáte. Výsledek? Jste vyhořelí, ale nic pro to neuděláte, protože máte super partu. Jak takový problém pak řešit? Jak se dá sydrom vyhoření řešit přímo na pracovišti, aniž by se muselo odejít? Jak vrátit sestrám úsměv na tvář a zájem o své povolání? Co by jim doopravdy přineslo pocit zadostiučinění?