Můj příběh

Ahoj, jmenuji se Žana, je mi 37 let, a jak je zřejmé, jsem zdravotní sestra. Slovo všeobecná by bylo trefné. Proč jsem si vybrala tento obor? Tak především mi bylo 15 let a já byla naivní vizionář s obrovskou představou, jak budu pomáhat lidem, jak mě budou potřebovat, jak je budu hladit po vlasech a držet v těžkých chvílích za ruku. Jenže ostatní práci jsem vůbec neviděla. Vystřízlivění nepřišlo ani během praxe, stále jsem byla obalená růžovým obláčkem a říkala si, jak ty lidi miluju, a jak jsem šťastná, že jsem si vybrala správnou cestu. Už jsem se nemohla dočkat, až se k těm lidem dostanu a budu je rozmazlovat. No a v mých 20 letech mi přišli moji dva vlastní, na kterých jsem to mohla začít praktikovat.
Uplynula mateřská a já ve svých 25 letech nastoupila do své první práce. Byla to onkologická ambulance. Byla jsem na správném místě stále se svou naivitou, která však na tomto místě neměla kam odejít. Ti lidé, kterým bylo 50+ a kteří přicházeli, se dívali vstříc prahu smrti, a přesto byli laskaví a upřímní, zlomení a zároveň plní naděje. Pak přišlo stěhování a nová práce, kde jsem vystřízlivěla. Byl to úplný opak. Nastoupila jsem v ordinaci dermatologa bez objednávacího režimu, kam přicházeli v podstatě zdraví lidé s drobnými, nebo většími kožními problémy. Setkala jsem se s výrazně mladší generací, než na onkologii, a to byl zřejmě ten kámen úrazu. Buď se doba tak změnila, nebo co to je? Prostě jiná generace? Jiné mravy, jiné město, jiné způsoby a také mnoho generačních psychických potíží. Ten kontrast - hledět vstříc smrti a hledět vstříc pupínku - byl neuvěřitelný. Opravdu nemocný člověk si tak nějak svého života víc váží, a váží si i života druhých, a pak jsou ti, kteří přijdou k lékaři, řeknou mu co jim je a ať mu napíšou tohle a tohle. Prostě všemocný google a babské rady. Problém nastává, když jim nevyhovíte, protože se google mýlil. To pak zažijete takovou aroganci, pohrdání a někdy i agresi, že se cítíte jako bezmocný úředník, který to razítko na recept prostě nemůže dát, protože to by pak mohl vrátit diplom. Já jsem naštěstí byla jen svědkem, nikoliv tím lékařem. Šlo samozřejmě o extrém, ale nebyl zase tak vzácný.
Na onkologii jsem se za den věnovala v průměru 6 lidem. Na dermatologii to byl přímý kontakt v průměru s 50 lidmi za den, s různým zdravotním stavem i v různém věku, a i přes to jsem tam zůstala celých dlouhých 7 let. Protože to byl obrovský, obrovský zdroj informací o lidech. Obrovská lekce ohledně práce s lidmi. První 3 roky jsem stále ještě nevěřícně zírala, pak jsem si zvykla na ledacos a pak už mě opravdu nic nepřekvapilo. Jenže jak už to bývá, když uvnitř cítíte, ba dokonce cítíte obrovský vnitřní tlak, že už vám ta činnost nic nedává, tuhnete a zakrňujete, chcete víc, a potřebujete pomoct taky sobě, přišel čas na změnu. Ta změna byla opět velmi dramatická. Nejen že jsem se shodou náhod ještě před změnou práce dostala na vysokou školu obor humanitní vědy, ale zároveň jsem dostala příležitost, na kterou jsem si nikdy netroufala a to práce na jipovém oddělení interny. Měla jsem velký strach, pochybovala o svých schopnostech i vědomostech. Neuměla jsem vlastně vůbec nic, neměla jsem praxi. Jak se zavádí močová cévka, to jsem si pamatovala naposledy někdy na zdrávce. Krev jsem neodebírala 7 let, a co teprve ta všechna dokumentace? Prostě hororová výzva, na kterou jsem smyslů zbavená kývla ano. Měla jsem obrovské štěstí, že se mě ujal jeden z nejlepších kolegů zdravotníků, který oplýval talentem vysvětlovat, a skvělou trpělivostí. Učila jsem se vše od základů a musela oprášit knihy ošetřovatelství a zároveň objevit knihy odborné s JIPovou tématikou. Do toho jsem studovala humanitní vědy - filosofii, sociologii, historii, jazyky, ekonomiku atd. prostě úplně jiný obor. Dva semestry jsem zvládla s obrovským úsilím a vyčerpáním, ale sedět na dvou židlích se dlouho nedalo. Když mi kolega řekl, že JIP je tak náročné oddělení, že i za dva roky se budu ještě ptát, tak jsem své studium se slzou v oku ukončila, protože jsem si vybrala život sestry. Uplynulo několik let, a pořád nelituji svého rozhodnutí.
Tak to je můj příběh, který mě dovedl až sem. A protože jsem zkrátka částečně humanitně založený člověk, tak mám potřebu se zabývat i tématy, o kterých se příliš nemluví, ale jsou naším každodenním chlebem. Chci se s vámi podělit o své myšlenky, názory, zkušenosti, návrhy řešení, a také doufám, že přispějete i těmi svými. Pokud vás mé články rozesmějí, nebo šokují, nebo dovedou k dalším nápadům a řešení, tak splnili svůj úkol.
Žana, sestra z města